4. 3. 2016
Dnes je poslední den našeho pobytu na Srí Lance. Musím říct, že už se dost těšíme domů a celkově jsme z této dovolené spíše utahaní. Včera jsme se rozhodovali zda jet busem, protože ten končí asi tak půl hodiny cesty od samotného Colomba, a nebo vlakem, který končí logicky na hlavním vlakovém nádraží, kam stejně chceme jet. Na netu jsme se totiž dočetli, že je tam možnost odložit si za pár šupů batohy, čehož chceme využít, abychom je nemuseli tahat celý den na zádech. Nakonec jsme se rozhodli pro autobus, protože s vlaky nemáme úplně dobrou zkušenost (viz cesta do Ella). Autobus byl klimatizovaný moderní stroj, tak, jak ho známe od nás. Express to byl v tomto případě proto, že jede po dálnici. Jediné dálnici na ostrově, kam se zřejmě podívají jen tyto autobusy, případně dodávky se soukromým řidičem. Nebo tak nám to alespoň přišlo, protože dálnice byla úplně prázdná (je totiž za poplatek).
3. 3. 2016
Dnes ráno jsme vyrazili busem do želví líhně v městě Habaraduwa, kterou jsme překřtili na Habaďůru. V líhni se starají o malé želvičky, které zde nechávají bezpečně vylíhnout a povyrůst. Vejce kupují od rybářů nebo sami sbírají na pláži. Někteří místní je totiž jedí (nelegálně) a tak je třeba je chránit. Mají zde také zraněné želvy, např. od lodních šroubů, které pak, když se vzpamatují, pouští zpět do moře.Viděli jsme celkem pět druhů mořských želv ze sedmi.
2. 3. 2016
Nakonec jsme se ráno uschopnili a podnikli přesun do Galle. Na booking.com jsme si našli levný “home stay” asi 5 km od centra, kam jsme se dopravili busem. V zásadě se jedná o pokoj v domě, kde lidi zcela normálně bydlí. V tomto případě jsme s nimi měli i sdílenou koupelnu.
1. 3. 2016
Po neklidné noci jsme dnes ráno opět vyrazili pozorovat želvy, tentokrát ale v tričku, po vzoru místních žen. Zato jsme ale měli větší štěstí a viděli dnes celkem tři želvy. Také se s námi dal do řeči provozovatel půjčovny šnorchlů, který nám prozradil, že želvy chodí na pláž až kolem jedné v noci a že si vede deník, kam si píše, kde jsou nakladená vejce. Po dvou měsících se pak chodí dívat na nově vylíhnuté želvičky a jejich cestu do moře.
29. 2. 2016
Dnes už to bylo na pláži o poznání lepší. Vyrazili jsme hned ráno a skoro nikdo tam nebyl. V hotelu nám zadarmo půjčili brýle a šnorchly, tak jsme se jali pozorovat mořské dno. Je tu docela dost korálů, většina jich je ale mrtvých a pláž je tak posetá úlomky. Viděli jsme spoustu různých barevných ryb, ale zase si to nepředstavujte jako v nějakém dokumentu, kde jich kolem potápěčů plavou stovky.
28. 2. 2016
Dnešní den nebyl až tak zajímavý, protože jsme opět absolvovali několika hodinový přesun autobusy. V plánu bylo jet někam na pláž a majitel hotelu nám poradil, že vlastní další hotel v městečku Polhena, které je blízko Matary. Původně jsme chtěli jet do Mirrisy, ale prý je tam moc turistů a v Polheně jsou jen místní. Nechali jsme se tedy vyhodit nejblíže, jak to šlo a do Polheny asi 2 km došli pěšky. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden guest house, protože ten, který nám doporučil majitel toho včerejšího, neměl moc dobré hodnocení na booking.com. Nejprve jsme omrkli ten druhý a i když se nám zdál celkem slušný, řekli jsme si, že zkusíme ještě ten doporučený. Cestou nás ale odchytl starší pán z Belgie a že prý bydlí v jednom guest housu, kde se dnes uvolnil pokoj, že je to levné a majitel je super. No tak proč ne, šli jsme se tam s ním podívat. Pokoj vypadal skvěle a byl jen za 1300 LKR na noc - naše nejlevnější ubytování. Už jsme tedy nikam dál nepokračovali a zůstali tady.
27. 2. 2016
Je 5:25 a my už nemůžeme dospat. V 6 hodin jsme na snídani, kde se opět nafutrujeme na celý den dopředu. Čaj je tak silný, že v něm stojí lžíce, a tak okusíme čaj s mlékem a cukrem. Kupodivu se to docela dá. V 6:30 přichází náš průvodce, Hemal, který jak jsme se dozvěděli, je z velké části samouk a evidentně ho to hrozně baví. Chodí takhle s turisty do pralesa už 7 let. Tentokrát nejdeme sami, ale ve skupině sedmi lidí. Ještě než vyjdeme, si zastrkujeme kalhoty do ponožek, aby se nám nepřicucla nějaká pijavice. Protože je ale celkem sucho a už týden tu nepršelo, tak za celý den potkáme pijavice asi 3. Jednomu členovi naší skupiny se jedna při koupání přisála na kotník a pak mu to nepěkně krvácelo. Hemal mu na to ale přiložil lístky “divokého pepře”, které prý krvácení zastaví do 15-ti minut.
26. 2. 2016
Ráno, po neméně královské snídani, jsme se vydali na cestu k deštnému pralesu Sinharaja. Ukázalo se, že tohle byl asi nejhorší den naší dovolené. Tuk tukem jsme se nechali odvézt na hlavní křižovatku u Uda Walawe, kde se dá chytit autobus do města Embilipitiya, které je takovou přestupní stanicí. Po asi 2 hodinách se dostáváme na místo, kde si kupujeme něco k jídlu a hledáme bus do městečka Deniyaya, kde by si nás už měl vyzvednout majitel našeho guest house. Jízda busem do Deniyaya je peklo. Jednak jedeme nějakou totální okreskou o šířce autobusu, na které místy ani není asfalt, a druhak bus jede tak pomalu (jinak to v těch zatáčkách ani nejde), že bychom tam snad byli rychleji pěšky.
25. 2. 2016
Sice jsme dnes měli v plánu si přispat, nakonec jsme ale v 8:30 už ve vesnici a míříme do banky. Vyměnujeme poslední dolary, abychom měli alespoň nějaké peníze. I tak by to ale chtělo někde vybrat. Skáčeme na bus do Welawaya, kde na 4. pokus konečně nacházíme banku, která akceptuje naše karty. Uf. Následuje další bus a v 13 hodin jsme v Udawalawe. Hned u autobusu se na nás vrhli dva řidiči safari džípů. Jednomu vysvětlujeme, že jedeme do hotelu Happy Elephant a on že nás tam prý zadarmo hodí. Naskakujeme tedy na džíp a užíváme si první jízdu na korbě, kdy vám fouká do očí a nic nevidíte.
24. 2. 2016
Dnes jsme se vydali na nejvyšší vrchol blízkého okolí, Ella Rock. Museli jsme si předem na netu najít mapku (díky TripAdvisoru), protože značení tu neexistuje. Zato tu ale jsou místní “průvodci”, kteří vás mile rádi za pár tisíc rupií odvedou na vrchol. No to určitě. Vybaveni mapkou a instrukcemi od majitele guest housu vyrážíme po kolejích směr Kandy. Potkáváme další pár, Holanďani, kteří mají stejný plán (a stejnou mapku). Společnými silami odrážíme nabídky průvodců a nacházíme tu správnou odbočku z kolejí. Pak už jde vše jak po másle a v podstatě jdeme po jedné pěšině až na vrchol. Je to pěkný krpál, ale za dvě hodiny jsme nahoře, totálně propocení. Vrchol hory je pokrytý eukalyptovým lesem, který v nás zanechává zvláštní pocit. Stromy jsou hubené, vysoké, krásně rovné. Listy eukalyptu nádherně voní. Některé stromy mají ohořelou kůru, asi tu občas dochází k požárům.
23. 2. 2016
Dnešní noc už byla lepší, důkladně jsme se oblékli. Vstáváme v 5:30, abychom mohli vlakem v 6:40 do Haputale, odkud máme naplánovaný výšlap na Lipton’s Seat, tedy místo, kam se chodíval Sir Thomas Lipton kochat svými latifundiemi. Zhruba 25 km vlakem zdoláváme již za jednu hodinu a v 7:40 jsme v Haputale. Ptáme se slušně oblečeného pána, který jde evidentně do práce, odkud jede autobus do Dambatenne, což je náš výchozí bod a zároveň také čajová továrna, postavená v roce 1890 přímo panem Liptonem. Její návštěvu ale necháváme na odpoledne a vydáváme se nahoru na Liptonovo sedátko. Nejprve ale musíme odehnat tuk tukáře, kteří nám tvrdí, že těch 6 kilometrů nemůžeme ujít. Je to sice celou cestu do kopce, ale po silničce vinoucí se mezi čajovými plantážemi. Stále si tedy užíváme nádherné výhledy a cesta nahoru je lepší, než samotný pohled seshora. Fotíme si i nějaké sběračky čaje, o kterých jsme se dočetli, že jsou to potomci tamilských hinduistů dovezených sem z Indie, a vlastně tu tak trochu otročí. Dostávají sice zaplaceno, ale pouze zhruba 80 Kč denně a práce je neskutečně náročná. Navíc prý ani nemají žádné doklady a tedy nemají nárok na lékařskou péči či zdravotní pojištění. Denně musí nasbírat asi 20 kg čaje, na slunci, ve větru či dešti. Plantáže jsou v kopcovitém terénu, plné hadů, pijavic a další havěti. Člověk se pak na ten čaj začne dívat z trochu jiné perspektivy.
22. 2. 2016
Tak s tímhle jsme nepočítali - v noci nám byla zima! Noční teploty tu klesají na 13 stupňů a přikrývky jsou dost tenké. Zítra se tedy musíme na noc trochu obléci. Nicméně i tak spíme do osmi hodin a po již obligátních snídaňových banánech jdeme pokořit Little Adam’s Peak, což je místní mini kopie Adam’s Peaku.
21. 2. 2016
Vstáváme v 6 hodin, abychom v 7 mohli vyrazit na nádraží. Tuk tuk nás tam hodí za 200 LKR (trochu moc za dva kilometry) a my si kupujeme lístky do Elly za 230 LKR na osobu. Na všemožné rady jsme na nádraží asi hodinu před odjezdem vlaku, ale úplně zbytečně, protože lístek prodají každému, klidně pět minut před odjezdem. Nástupiště se postupně plní turisty a my začínáme mít obavy, abychom se do vlaku vešli.
20. 2. 2016
Dnes jsme si přispali, do 8 hodin. Hned před guest housem jsme si už profesionálně zastavili autobus směr Kandy. Cestou jsme ale vystoupili u skalního chrámu Aluvihara. Zdolali jsme prvních pár schodů a už jsme s těmi batohy měli dost. Naštěstí jsme si je mohli nechat v boudě, kde prodávali vstupenky. Vstupné bylo tentokrát levné, 250 LKR na jednoho. Před samotným chrámem jsme si ale ještě vyšlápli kopec, skrz džungli, nahoru k obrovskému zlatému Buddhovi, shlížejícímu dolů do údolí. Celkem nic ale nahoře nebylo, jeden mnich a zvonice. Ani fotky ze shora za moc nestojí, protože bylo poledne a světlo tak nepřálo. Chrám samotný byl spíš menší, zasazený mezi několik skal. Turisty se snaží nalákat hlavně na malby buddhistického pekla, kde je velmi názorně ukázané, co se stane bezvěrcům (různé napichování, párání, odsekávání atd.). V jedné z místností mají dokonce na tyto motivy sochy.
19. 2. 2016
Vstáváme v 7 hodin a snídáme mini banánky. Asi 30 minut čekáme před hotelem na bus do Polonnaruwy, který nám pomáhá zastavit jeden místní jedoucí stejným směrem. Polonnaruwa je opuštěné město z 11. století, plné zahrad a buddhistických chrámů. V různých cestopisech jsme se dočetli, že si budeme připadat jako Indiana Jones objevující džunglí zarostlé chrámy, očekávání jsou tedy veliká.
18. 2. 2016
Vstáváme v 6:30, abychom byli brzy na nádraží a mohli jet do Dambully. Jdeme ještě na vlakové nádraží zarezervovat vlak na neděli (21.2.) do Elly. Prý už je plno, tak jsme trochu zaskočení a přemýšlíme, co budeme dělat. No nic, to necháme na budoucím Ondrovi a Lucce, kupujeme sladké housky a jdeme na bus. Jedeme “express” busem, což je o trochu menší rachotina, mini-bus pro asi 25 lidí, dokonce klimatizovaný. Cesta vyjde na 180 LKR na osobu a trvá asi hodinu a půl. Kandy je trochu v horách a tak je to samá zatáčka, cestou se snažím psát deníček, ale na těch hrbolech to moc nejde.
17. 2. 2016
Vstáváme v 7 hodin a snídáme včera koupenou papáju. Busem 654 jedeme do Kandy a pak pěšky k chrámu Buddhova Zubu. Před vstupem do širšího areálu chrámu si musíme obléci kalhoty a ochranka nám zběžně prohlíží batohy. Stále mají nějaké otázky, ale jejich lámané angličtině moc nerozumíme. Pak nám to dojde, ptají se nás, jestli jsme z armády, protože Lucka má maskovaný batoh a já maskovanou brašnu. Během naší cesty se nás takto ptá ještě dalších asi deset lidí :).
16. 2. 2016
Z postele se vyhrabáváme až v 10 hodin, no potřebovali jsme to trošku dospat. Vyrážíme směr autobusové nádraží, kde chceme chytit bus do Kandy. První tuk tukář nám nabízí nesmyslnou částku a tak jdeme dál. Po 50ti metrech nás dohání a že tedy bere naší nabídku. Na “nádraží”, tedy plácku kde stojí autobusy, kupujeme něco k jídlu. Prodejce nám špinavými rukami dává do pytlíku vyrobeného ze starých novin dvě taštičky, které jak později v autobuse zjišťujeme, pálí jak čert.
15. 2. 2016
Vstáváme v 5 hodin a snídáme nějaké zbytky jídla, co ještě máme z domova. V 6 hodin už jsme v metru směr Burj Khalifa. Venku je ještě tma, metro se ale jisto-jistě plní lidmi. U nás v Praze v 6 hodin metro takhle plné není. Zajímavé je, že metro je plně automatické, bez řidiče, a první/poslední vagón poskytuje pěkný výhled na koleje - část trasy je totiž nad zemí. Taky je tu vagón speciálně určený pro ženy a děti.